V právní praxi se neustále objevují případy, kdy je v rámci rozvodu a vypořádání společného jmění manželů nutno řešit, jakým způsobem budou vypořádány případné investice z majetku jednoho manžela do výlučného majetku druhého manžela.

Představme si hypotetický případ: Pan Novák vlastní a provozuje úspěšnou restauraci na kraji Prahy (vlastní tedy nemovitost a její vybavení, resp. závod, který je v ní provozován). Pan Novák, který dlouho neměl čas na osobní život, se jednoho dne, při organizaci svatby svého dlouholetého zákazníka seznámí s jeho sestrou, kterou si posléze vezme. Paní Nováková je poměrně úspěšná provozovatelka kadeřnického salonu. Pan Novák ani paní Nováková nijak nepřemýšlí na nutnosti upravit si nějak vztahy ohledně svého majetku a nápad s předmanželskou smlouvou, o které s nimi mluvil jejich společný kamarád, notář, odmítají jako zbytečný.

Po několika letech manželství se pan Novák rozhodne koncem roku 2004 investovat do budovy a vybavení restaurace a jelikož na společném domácím účtu mají manželé dost peněz, bez dlouhého přemýšlení použije 500.000 Kč na úhradu některých stavebních prací (pan Novák ostatně není zcela pečlivý při svém hospodaření a papírování nesnáší).

Bohužel po skoro 20 letech manželství přichází krize, kterou se manželům nedaří překonat a připravuje se rozvod. A samozřejmě se začíná řešit finanční vypořádání. A v rámci těchto diskusí si paní Nováková vzpomene, že manžel ze společných peněz opravil vlastní dům, jehož hodnota za poslední dobu podstatně stoupla (i s ohledem na růst města a dostavbu metra). Vzniká pak tedy otázka, jak vypořádání stanovit?

Právní úprava

Právní úprava majetkového práva manželů je upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), a to s účinností od 1. ledna 2014. Občanský zákoník ve svých přechodných ustanoveních stanoví, že právní poměry týkající se mimo jiné práv rodinných, se řídí právě občanským zákoníkem. To znamená, že stávající znění občanského zákoníku se použije i na případ manželů Novákových, tedy na situace, kdy je nutno v době po 1. lednu 2014 řešit vypořádání použití prostředků ze společného jmění na výlučný majetek jednoho z manželů.

Jinak samozřejmě platí, že právní otázky ohledně vzniku daných právních vztahů a vzniku společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů a následně společného jmění) se i nadále posuzují podle právních předpisů účinných v době jejich vzniku, v tomto případě tedy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v příslušném znění (dále jen „starý občanský zákoník“).

Vznik společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů)

Co se týče majetku, který patřil do společného jmění, tj. dříve do bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“), bylo rozhodné znění § 143 a následující starého občanského zákoníku. Součástí BSM pak bylo vše, co mohlo být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství (s určitými výjimkami). Mezi manžely Novákovými je pak také nepochybné, že budova restaurace je stále ve výlučném vlastnictví pana Nováka, jelikož byla nabyta již před trváním manželství. Ač to manželé Novákovi také původně nevěděli, byl příjem z podnikání každého z nich součástí společného jmění.

Investice do budovy

Otázkou tedy je, jak mezi manžely vyřešit otázku vypořádání investice částky 500.000 Kč do budovy, která patří jen panu Novákovi. A to ačkoliv se daná investice vyplatila oběma manželům, jelikož restaurace byla i díky této investici rozšířena a zvýšil se její obrat. Ustanovení § 145 resp. 146 starého občanského zákoníku upravovalo použití majetku v společném jmění tak, že mimo jeho obvyklou správu, resp. pro účely podnikání druhého manžela, jej bylo možné použít pouze se souhlasem druhého manžela. Jelikož v daném případě paní Nováková o použití uvedené částky věděla, není mezi manžely sporu o tom, že souhlas byl dán.

Výše vyrovnání při vypořádání

Pan Novák se zeptal svého advokáta, jak fungovalo vyrovnání dříve, tedy před účinností nového občanského zákoníku. Existovalo nějaké pravidlo ohledně zhodnocení či znehodnocení dané investice?

Za účinnosti starého občanského zákoníku zákon pouze jednoduše stanovil (§ 149 starého občanského zákoníku), že: „každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.“

Soudy, které při řešení obdobných otázek postupovaly poměrně konzervativně až formalisticky, a držely se uvedené právní úpravy, vykládaly dané ustanovení velmi jednoduše, když jejich převažujícím závěrem bylo, že pro účely vypořádání společného jmění se má počítat pouze částka skutečně ze společného jmění vynaložená na majetek druhého manžela. V tomto ohledu si dovolujeme citovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1195/2005, kde soud uvedl „Investice ze společného majetku na oddělený majetek spoluvlastníka se nahrazují do BSM ve výši, ve které byly vynaloženy.“

Je nutno však také dodat, že i za účinnosti staré občanského zákoníku se někteří autoři přikláněli k názoru, že na prostředky vynaložené ze společného jmění je nutno se dívat jako na určitou formu investice. Pak byl mělo platit, že se nevrací pouze poskytnutá hodnota, ale též určité zhodnocení (nebo naopak dojde k poklesu tedy ke znehodnocení).[1] Vzhledem k tomu, že soudy tento postoj neměly, dovozujeme, že se s konceptem vynaložení prostředků ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů jako investice neztotožnily.

Pan Novák se pak ptá, a jaká pravidla platí dnes?

Občanský zákoník na uvedený nedostatek staré právní úpravy reagoval a ve svém § 742 odst. 2 stanoví mechanismus pro vypořádání investice do majetku jednoho manžela:

„Hodnota toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek jednoho manžela, se při vypořádání SJ započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na níž byl náklad vynaložen.“

Jak dané ustanovení vykládat? Judikatura samozřejmě neexistuje a literatura je také dosti omezená. Při použití jazykového i logického výkladu, a to i s ohledem na důvodovou zprávu a související komentáře, by se mělo dané ustanovení § 742 vykládat následovně:

1. pro účely vypořádání se do společného jmění má vrátit to, co z něj bylo vynaloženo na výlučný majetek jednoho z manželů („Vnos“); přičemž
2. částka Vnosu musí být upravena podle toho, jak narostla či se snížila hodnota daného „zhodnoceného majetku manžela“.

Pro účely vypořádání konkrétní částky Vnosu, v případě manželů Novákových částky 500.000 Kč, by pak mělo tedy být postupováno tak, že

1. bude stanovena hodnota předmětné nemovitosti v okamžiku provedení daných úprav financovaných částkou Vnosu (např. 5.000.000 Kč);
2. bude stanovena hodnota předmětné nemovitosti ke dni zániku společného jmění manželů Novákových (např. 10.000.000);
3. na základě výše uvedeného bude stanovena částka a procento nárůstu hodnoty dané nemovitosti (resp. bude určeno jak se zvýšila hodnota dané výlučné součásti majetku pana Nováka). V daném případě by nárůst hodnoty činil 100 %.

Jestliže by platilo, že došlo k nárůstu hodnoty majetku pana Nováka, na kterou byla použita částka Vnosu, o 100 %, pak by mělo v souladu s § 742 odst. 2 občanského zákoníku platit, že pro účely vypořádání se bude počítat s částkou 1.000.000 Kč. Pak by pan Novák byl povinen pro účely vypořádání společného jmění z dané částky vyplatit 500.000 Kč (tedy ½ celkové částky 1.000.000 Kč, jelikož druhá polovina náleží jemu). Manželé Novákovi se v našem případě dokázali dohodnout na stanovení výše uvedených hodnot, kdy využili služeb znalce, kterému oba věřili. V reálném životě to však takto jednoduché být nemusí a pak by zřejmě nastoupilo posuzování soudem určeným znalcem.

Závěr

Ač se výše uvedené pravidlo uvedené v § 742 odst. 2 může zdát poměrně jednoduché a spravedlivé, v praxi jeho aplikace bude jistě vyvolávat obtíže. Zejména může být či bude velmi těžké stanovit hodnotu předmětu, jehož zhodnocení či znehodnocení je rozhodné. Co se bude dít, když dojde ke změně daného předmětu nebo jeho spojení s jiným předmětem?

V ideálním světě by se zřejmě manželé dokázali na vyřešení dané situace za použití principů daných zákonem dohodnout a rozhodné hodnoty si jistě brzy potvrdili, realita však bývá odlišná. I proto je pak vhodné s možností daných situací počítat a případně je odpovídajícím způsobem upravit.

Převzato z webu www.epravo.cz

[1] J. PODANÝ. K náhradě tzv. investic v rámci vypořádání společného jmění manželů soudem.