Jedním ze států, který zastává přední místo v počtu fungujících rodinných firem, je Španělsko. Statistiky uvádějí necelých 2,8 milionů takovýchto subjektů, mezi nimi i několik známých ekonomických hráčů. V jejich popředí stojí i pět společností, jež se umístily v žebříčku 250 největších světových rodinných firem zveřejněném americkým časopisem Family Business, a to největší skupina obchodních domů v Evropě El Corte Inglés, španělský řetězec supermarketů Mercadona, vedoucí španělská stavební společnost Fomento de Construcciones y Contratas a oděvní společnost Inditex reprezentující mezinárodně známé módní značky jako Zara, Bershka či Stradivarius.

Pravděpodobně nejvýznamnější místo mezi španělskými rodinnými, resp. v našem úhlu vnímání spíše kvazirodinnými firmami však náleží bankovní skupině Santander, která zastává místo největší banky v eurozóně podle tržní hodnoty – ke konci roku 2013 více než 70 miliard EUR. Santander, jak banku Španělé familiérně nazývají, je dnes sice veřejně obchodovatelnou akciovou společností, v níž pouhá 2% akcií drží známá bankovnická rodina Botínů. Rodinný charakter banky ovšem naplňuje skutečnost, že příjmení Botín se objevuje v seznamu předsedů společnosti již po čtyři generace.

Za současným úspěchem bankovní skupiny stojí nedávno zesnulý Emilio Botín (1934-2014), který zdědil předsednictví banky Santander v osmdesátých letech dvacátého století po svém otci. Tenkrát přebíral ryze rodinnou banku – plně ve vlastnictví rodinného kruhu Botínů a svou povahou fungující spíše jako regionální komerční banka. Postupnou odvážnou politikou fúzí a akvizic, zejména spojením banky Santander s Banco Central Hispano v devadesátých letech minulého století, kterým vznikla bankovní skupina Santander, a dále rozhodnutím o vstupu společnosti na trh cenných papírů vtiskává bance celostátní a později i mezinárodní rozměr. Santander expanduje a otevírá pobočky i v jiných evropských zemích, v Severní i Latinské Americe. Její akcie jsou obchodovány na burzách v Madridu, New Yorku, Londýně, Lisabonu, Miláně, Ciudad de México, Sao Paolu a Buenos Aires. Stává se přední finanční institucí několikrát (naposledy v roce 2012) oceněnou jako nejlepší banka roku.

Pro někoho může být překvapením, že i přes rozmach společnosti a její novou vlastnickou strukturu, kdy naprostá většina akcií je držena v rukách vnějších investorů, byl rodinný charakter řízení banky zachován. To se potvrdilo i v  loňském roce, kdy náhle zemřel předseda banky Emilio Botín a pomyslné rodinné žezlo bylo jednomyslnou volbou správní rady předáno prvorozené dceři dosavadního předsedy Aně Patricii Botínové. Jakkoli se může takové rozhodnutí zdát strnulé a neodpovídající moderním standardům správy a řízení firmy, tradičně smýšlející španělská odborná veřejnost chápe volbu jako legitimní.

Kromě toho, že nová předsedkyně splňuje požadavky na vzdělání a profesní zkušenosti nezbytné pro výkon funkce, je zřejmé, že významným důvodem pro její zvolení byla prostá skutečnost, že takové bylo přání jejího otce. Zdroje blízké společnosti dokonce uvádějí, že rodina Botínů má pro případ úmrtí předsedy společnosti vypracovaný protokol pro přenos pravomoci na některého člena rodiny a že podle tohoto protokolu to byla právě dcera zesnulého předsedy, která se měla stát jeho nástupcem. Ať již byly motivy správní rady pro volbu Any Patricie Botínové jakékoli, nic nenaznačuje, že by zvolení neproběhlo v souladu se španělskou legislativou či stanovami společnosti.

Nová předsedkyně stihla za dobu svého předsednictví svým oponentům ukázat, že není pouhou zástupnou figurkou s příjmením Botín ve vedení banky. Společnosti se v posledním čtvrtletí roku 2014 zvýšil zisk o 70% a i nadále se zdá, že bude prosperovat. Pro nezúčastněného pozorovatele tak může být případ banky Santander inspirativním příkladem toho, že i bankovní společnost nadnárodních rozměrů může být velmi úspěšným způsobem vedena rodinně.