V roce 2010 otřásl Francií největší politický skandál nového tisíciletí. Měl za následek rezignaci jednoho z ministrů a vážně ovlivnil napřesrok konané prezidentské volby. Četným otázkám se nevyhnul ani tehdejší prezident Nicolas Sarkozy. To vše způsobil jeden konflikt uvnitř rodinné firmy (konflikt mezi první a druhou generací, mezi matkou a dcerou). 

V sérii tří článků představíme okolnosti soudního sporu mezi členy rodiny, která stála za vznikem úspěšné a známé značky L’Oréal. Jedná se o Liliane Bettencourt a její dceru Françoise Bettencourt Meyers. Příběh této francouzské rodiny začal vcelku prostě (jednou nedokonalou barvou na vlasy).

­Na počátku byl malý byt v Paříži

Eugène Schueller byl mladý chemik s citem pro obchod. Jakožto Francouz dobře věděl, že zkrášlující kosmetika nikdy nevyjde z módy. Právě proto se soustředil na výrobu nových barev na vlasy, které by mohl distribuovat do pařížských salónů. V roce 1907 se mu to skutečně podařilo. Přípravek byl z levných sloučenin a k dokonalosti měl ještě daleko, ale základ jedné z největších kosmetických firem byl na světě. Eugène svůj první produkt pojmenoval Aureale, z čehož později vzniklo také jméno celé společnosti. Takto je vyprávěna historie firmy na webu deníku The Guardian. V meziválečném období získala firma svůj dnešní název: L’Oréal (tj. „krása“ nebo „svatozář“).

Táta na prvním místě

Liliane Schueller se narodila v říjnu roku 1922. Od dětství měla velmi blízký a vřelý vztah se svým otcem. Z části také proto, že v pěti letech přišla o matku a zůstala s otcem sama. Vícero zdrojů uvádí, že Liliane svého otce bezpodmínečně milovala. Už v patnácti letech se zapojila do rodinného podnikání jako výpomoc při balení kosmetiky. 

Za druhé světové války bylo rodinné jméno spojeno s nacismem a antisemitismem, ke kterému patrně tíhnul jak Eugène tak jeho budoucí zeť: André Bettencourt. Liliane svého otce hájila i po šedesáti letech, kdy v rozhovoru pro The Guardian pronesla:

„Vždy jsem v první řadě dcera svého otce.“

Po smrti otce roku 1957 se Liliane ujala vedení firmy. Budoucnost rodinné firmy pro ni nebyla otázkou finanční, ale hlavně osobní. Slíbila svému otci, že se postará o to, aby firma prosperovala a držela krok s dobou. Zároveň trvala na tom, že L’Oréal je klenotem Francie a jako takový nesmí nikdy přejít do vlastnictví někoho jiného, ně jsou členové rodiny. Až do své smrti držela většinový podíl v rodinné firmě. Pod jejím vedením se firma stala globální velmocí na trhu s kosmetikou. V 70. letech navázala spolupráci s firmou Nestlé, která se stala držitelem 29 % akcií. Na oplátku Nestlé pomohlo s distribucí výrobků L’Oréal do zámoří (např. do Japonska). Ve světě podnikání šlo všechno jako na drátkách…

Miliardářka, komorník a milenec

Co se osobního života týče, máme jen málo ověřených informací. Většinu života strávila Liliane mimo záři reflektorů a rozhovorům se spíše vyhýbala. Jednu možnou podobu rodinných vztahů přináší seriál „Miliardářka, komorník a milenec“ na platformě Netflix.

Z rozhovorů v seriálu vyplývá, že vztah Liliane a Andrého byl spíše formální záležitostí. Bezesporu tvořili reprezentativní pár a na veřejnosti vystupovali mile a elegantně. V domácnosti prý žili manželé v oddělených ložnicích a vedli vesměs oddělené životy.  Na počátku manželství se narodila dcera Françoise, která se sourozenců už nedočkala.

Přítel za všechny peníze

Ve zmíněném seriálu je také uvedeno, že jedna z nejbohatších žen světa trpěla později v životě depresemi. To se změnilo ve chvíli, kdy potkala charismatického fotografa, Françoise-Marie Baniera. Muže, který obrátí její svět vzhůru nohama.

Poprvé se potkali roku 1987. V té době bylo Liliane 65 let a o dvacet pět let mladší muž ji okamžitě zaujal. Ze seriálu i z článku na webu Forbes je patrné, že Banier měl nezpochybnitelné charisma. Přátelil se s mnoha vysoce postavenými členy francouzských i světových elit. Mezi jeho známosti patřili např. Salvador Dalí, Samuel Beckett, Yves Saint Laurent či Johnny Depp. Jeho hlasité vystupování nacházelo i své odpůrce. Například Françoise nového přítele své matky od prvního momentu nemohla vystát. Připadal jí vulgární a drzý. Přesto se brzy stal blízkým přítelem Liliane. 

Společně cestovali po světě, chodili do divadla a na výstavy, kupovali umělecká díla. Později se ukázalo, že tato kupovala zejména Liliane. Stejně tak platila cestovní výlohy, útraty v restauracích a enormní částky v galeriích. Například za obrazy impresionisty Augusta Renoira, které záhy věnovala svému nejdražšímu příteli. Konečná hodnota všech darů se liší dle zdroje. Nejčastěji je uváděno, že mezi lety 2002 až 2007 získal Banier v darech 1.2 miliardy eur.

Manžel Liliane a otec její jediné dcery Françoise zemřel v roce 2007. Krátce po otcově pohřbu se k Françoise doneslo, že Banier požádal Liliane, aby ho adoptovala jako svého syna. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Několik týdnů poté podala Françoise Bettencourt Meyers trestní oznámení na Baniera pro „abus de faiblesse“ (neboli „zneužití chatrného zdraví“).

Právě tímto dokumentem započal soudní spor, který v budoucnu otřese celou Francií. Jeho průběh je popsán v navazujícím článku. 

Závěrem

Příběh Liliane Bettencourt je inspirativní v mnoha rovinách. Zahrnuje kroky, které jsou pro rodinné podnikání více než žádoucí. Za úvahu určitě stojí dvě skutečnosti.

1. Liliane se aktivně zapojila do rodinného podnikání již v dospívání. Tato skutečnost je o to výjimečnější, že se tak stalo ještě před čtyřicátým rokem minulého století. V době, kdy nebylo běžné, že by se ženy zapojovaly do prostředí obchodu. Díky tomu si Liliane osvojila postupy, kterými se při podnikání řídil její otec a mohla tak plynule navázat na jeho úspěšné vedení firmy.
2. Zmínili jsme fakt, že Liliane si svého otce velmi vážila. Skrze blízký vztah s ním získala podobně milující přístup k rodinnému podniku. Firma pro ni nebyla pouhým zdrojem finančního kapitálu, ale v první řadě odkazem celé rodiny. Silně vnímala, že je nutné rodinnou firmu neustále rozvíjet.