Příběh o předání manažerského řízení skupiny Marriott ukazuje, jaká kritéria jsou důležitá při obsazování pozice generálního ředitele rodinné firmy. Dokládá, jak náročné je rozhodování otce (zároveň v pozici generálního ředitele a rozhodujícího akcionáře) při předání vedení rodinné firmy. Zároveň také ilustruje, jak správný přístup k otázce nástupnictví prospívá rodině i firmě samotné.

Bill Marriott, syn zakladatele, se stal druhým generálním ředitelem Marriottu ve věku pouhých 32 let. Najatý generální ředitel, který v té době společnost vedl, totiž trávil příliš mnoho času kontrolováním práce ostatních. Byl „mikromanažer“. V době, kdy měl syn zakladatele převzít otěže společnosti, byl Marriott ještě relativně malá firma. Společnost ovšem pod vedením mladého generálního ředitele nesmírně vyrostla. Velké úsilí si však vybralo daň, Bill Marriott v roce 1989 utrpěl infarkt. Vrátil se sice do práce už po měsíci a půl, začal ale intenzivně přemýšlet nad tím, kdo po něm převezme vedení společnosti. Nakonec vybral člověka, který se z jeho hlediska pro pozici generálního ředitele hodil nejlépe – i když to znamenalo předat vedení někomu mimo rodinu a přerušit tak dosavadní tradici. Celý příběh viděný očima Billa Marriotta přinesl časopis Harvard Business Review.

Koho ze 4 potomků vybrat? A vybrat svého potomka?

Podle někdejšího generálního ředitele bylo velkou výhodou společnosti Marriott, že měla za svou 85letou historii (až do roku 2012) pouhé dva generální ředitele – oba členy rodiny. Fakt, že si vrcholný management společnosti ponechává rodina ve svých rukou, je pro rodinné firmy příznačné. Nemusí to však být pravidlem. Bill Marriott si tedy položil otázku, zda je některý z jeho potomků vhodným nástupcem v křesle generálního ředitele.

V tomto ohledu mělo být rozhodování Billa Marriotta jednoduché. Dcera měla pět dětí a dlouho se o ně starala. Potom pracovala v Marriottu jako vedoucí oddělení styku s veřejnou správou, danou pozici však zastávala pouhých několik let. Nejstarší syn zase trpěl vážnou chorobou, kvůli které oslepl a ohluchl. Nejmladší syn, který má podle otce velký potenciál a dohlíží na několik hotelů, se ale stále musí mnoho naučit. Poslední syn, 52letý John, prošel mnoha pozicemi napříč celou společností. Věnoval mnoho energie a úsilí tomu, aby dokonale poznal byznys a zdálo se, že právě on celou společnost převezme. Kdyby se jeho otec řídil jen svými pocity, jeho nástupcem by se stal právě John. Jenže k tomu nedošlo. Jakkoliv to bylo těžké rozhodnutí, nakonec se otec rozhodl hledat nového ředitele jinde.

Ze slov Billa Marriotta je zřejmé, že jeho prostřední syn John se na pozici ředitele připravoval s velkou odpovědností a úsilím. Bylo to však úsilí vedené opravdovou touhou po získání kapitánského můstku ve firmě založené dědečkem a velmi úspěšně vedené otcem?

Když se syn nehodí na ředitele

Představitel třetí generace „Marriottů“ a syn předchozího generálního ředitele John strávil svoji profesní kariéru v Marriottu – prakticky se v „byznysu“ pohyboval od dětských let. Šéfoval restauracím i jednotlivým hotelům, prošel finančním i marketingovým oddělením. Znal podnik velmi dobře a pracoval neúnavně. Stoupal výše a výše, až se roku 2002 stal členem boardu.

Podle  jeho otce však byla potíž v tom, že měl raději práci v terénu. Přesun do centrály společnosti mu nedělal dobře. Unavoval ho dlouhý čas strávený v kanceláři, nerad navštěvoval nekonečné porady a nezbytná administrativa ho ubíjela.

Arne Sorensen – z advokáta ředitelem

Arne Sorensona poznal generální ředitel Marriottu díky jedné velké soudní při. Advokát Arne Sorenson byl jedním z právníků, kteří společnost Marriott zastupovali. K jejich prvnímu osobnímu setkání došlo při uzavírání složité finanční transakce. Na ředitele Marriottu udělalo dojem, že Arne dokázal velmi komplexní problém dobře vysvětlit a jednoduše popsat. Poté byli ještě několik let v kontaktu, až konečně Arne začal pracovat přímo pro Marriott. Nastoupil do oddělení pro fúze a akvizice. Odtud po nějaké době postoupil na uvolněné místo finančního ředitele a člena top managementu skupiny (včetně členství v boardu). Jeho výsledky byly přesvědčivé. Kolegové jej uznávali a získal si jejich podporu.

Podle Billa Marriotta nebyl Arne jen skvělý profesionál, jeho velmi silnou stránkou byla zejména schopnost jednat s lidmi. Uměl dobře naslouchat a byl trpělivý. Zároveň byl ale rázný lídr pevný ve svých rozhodnutích.

S lidmi to uměl, zkušenost s byznysem ale musel získat

Arne Sorenson neměl jako advokát manažerské zkušenosti s řízením větší korporace. Projevil ale dostatečné schopnosti a úsilí a na předchozích postech se osvědčil, a tak dostal v roce 2003 na starosti evropský region čítající více než 150 hotelů. Pravidelně hotely navštěvoval a v roce 2009 se nakonec stal ředitelem celého provozního oddělení. Manažeři hotelů si jej brzy oblíbili a celý board jej v jeho působení i nadále plně podporoval.

Proč přenechat nejvyšší pozici ve firmě non-family manažerovi?

Přestože na první pohled měl syn John výborné profesní předpoklady pro převzetí pozice generálního ředitele, rozhodl se Bill Marriott, že nejvyšší pozici ve firmě předá non-family manažerovi. Podle jeho vlastních slov si uvědomil, že pozici generálního ředitele by měl vykonávat někdo, kdo je nejen profesionálně velmi zdatný, ale danou pozici bude vykonávat také s nadšením. Bude ji mít rád, bude se v ní cítit dobře. To u svého syna postrádal.

Ze slov Billa Marriotta je cítit, že jeho rozhodnutí nebylo lehké. Vždyť firmu rozvíjel s tím, že jeden z jeho potomků převezme otěže po něm, což je ostatně představa mnoha zakladatelů a majitelů firem.

Bill Marriott také popisuje, že nechtěl, aby vztah mezi jeho synem a Arne Sorensonem přerostl v rivalitu. Bál se, že v případě soupeření o pozici CEO (v Americe používají výraz „race horse“), by mohlo dojít k tomu, že by neúspěšný účastník Marriott úplně opustil.

Nový generální ředitel

V rodinných firmách se externí manažeři často obávají, že nejvyšší místa jsou vyhrazena jen a pouze pro členy rodiny. Ne tak v Marriottu. Arne nemusel příležitosti hledat jinde, i když byl v předchozích letech již několikrát osloven s nabídkou vysokých pozic u konkurence. Arne Sorensen se stal generálním ředitelem společnosti Marriott International v roce 2012. Společnost Marriott totiž většinu uvolněných pozic obsazuje z vlastních zdrojů.

Závěr? Povýšit Arneho bylo dobré rozhodnutí

Bill Marriott – syn zakladatele – věří, že člověk po osmdesátce už by neměl zastávat tak náročnou pozici jakou pozice generálního ředitele bezpochyby je, a to bez ohledu na to, že reprezentuje rodinu majitele.

Generálním ředitelem firmy musí být někdo, kdo se pro tuto pozici hodí jak z profesionálního tak lidského hlediska. Nemusí to nutně být člen rodiny. Člen rodiny by generálním ředitelem ani být neměl, pokud se pro danou pozici nehodí a pokud by v ní nebyl šťastný. Generálním ředitelem by tedy měl být někdo, kdo je pro funkci vhodný, je pro ni nadšený a vidí v ní velkou příležitost pro firmu i sebe samotného. Měl by to být zkrátka „nejlepší z možných kandidátů“.

A co John? Unesl rozhodnutí svého otce? Ano, a zdá se, že skvěle. Podle Billa Marriotta se jejich vzájemný osobní vztah dokonce zlepšil. John je prý náturou spíše podnikatel, než manažer kolosu typu Marriott. V roce 2005 opustil svou výkonnou pozici v boardu a od té doby založil několik úspěšných společností, které se věnují medicínskému testování i hotelovému byznysu.