Co má Fiat a Ferrari společného se seriálem „Boj o moc“? Koncem prázdnin jsem s dětmi navštívil při cestě z Itálie Museum Maranello Ferrari (když už jsme jeli v zásadě kolem) a mohu návštěvu všem milovníkům F1, resp. sportovních vozů, doporučit. Itálie je země s rozmanitou přírodou, bohatou historií i kulturou, a s celou řadou zajímavých podnikatelských příběhů ze světa podnikatelských rodin (rodinných klanů).

A do této kategorie patří i Ferrari, Fiat, jejich mateřská společnost Stellantis, a italská podnikatelská dynastie Agnelli, která je (nepřímo) nejsilnějším individuálním akcionářem této skupiny, a jednou z nejvýznamnějších italských podnikatelských rodin. 

Zástupce této rodiny, John Elkann (potomek zakladatele Fiatu Giovanni Agnelliho, vnuk Gianni Agnelliho, a syn jeho jediné dcery, který má 7 sourozenců…), je předsedou jejího Board of Directors (pro zajímavost členem jejího Boardu je člen další významné podnikatelské rodiny, tentokrát z Francie, Robert Peugeot, vždyť Stellantis vznikl fúzí Peugeot S.A. a Fiat Chrysler Automobiles N.V).

Příběh dynastie Agnelliů, kdy tu zásadní byznysovou část započal Giovanni Agnelli v roce 1899, kdy spoluzaložil Fiat, se dá nazvat dosti „italským“.  Automobily, silné a schopné osobnosti (ale i ty méně schopné), ale i řada „playboys“, dynamické zvraty, úspěchy i velmi bolavé okamžiky (včetně únosu a zřejmě i fingovaného „únosu“), početné rodinné konflikty a soudní spory (vždyť jde o značný majetek a moc) a samozřejmě téma nástupnictví s cílem udržet majetek funkční a jednotný. 

I s ohledem na výše uvedenou „dynamiku a bohatost“ rodinných vztahů se však opakovaně ukazuje schopnost Agnelliů vybrat schopného nástupce z řad rodiny do čela jejich podnikatelské skupiny. 

Vždyť John Elkann (ročník 1976) se do vedoucích pozic začal dostávat již po smrti svého dědečka Gianni Agnelliho v roce 2003, resp. byl jím vybrán již koncem 90. let jako budoucí „family leader“, a rozhodně to nebyla cesta jednoduchá (k předávání moci docházelo v době, kdy na tom Fiat nebyl vůbec dobře, resp. dle médií byl na „hraně úpadku“). Dynamiku a specifikum rodinné skupiny dokládá i to, že původně byl budoucím rodinným lídrem určen strýc Johna Elkanna, Giovanni Alberto Agnelli, kterému se podařilo zachránit známého výrobce skútrů Vespa, společnost Piaggio, bohužel však v důsledku vážné nemoci zemřel v mladém věku. Zároveň již v okamžiku, kdy se po smrti svého strýce Umberta Agnelliho stal neformálním lídrem rodiny, čelil snaze tehdejšího CEO Fiatu (Giuseppe Morchio) získat pro sebe navíc pozici předsedy jejího Boardu, ač tato pozice byla zpravidla oddělená od role CEO a byla zpravidla v rukách člena rodiny, resp. jejího zástupce (Elkannovi a dalším členů rodiny se tehdy podařilo přesvědčit ostatní členy Boardu, že má být řízen pro rodinu loajální osobou jimi zvolenou (což byl tehdejší úspěšný šéf Ferrari), což však vedlo k resignaci G. Morchio a  výběru nového šéfa,  Sergio Marchionne.  

Zpět k Johnu Elkannovi. Za jeho působení se nejenom podstatně zvětšila hodnota celé skupiny, tj. rodinnou spravovaného majetku, ale došlo též k posunu filantropických aktivit celé skupiny. A možná i tento podnikatelský úspěch (oproti původnímu očekávání se majetek podstatně zvětšil) byl příčinou náročných soudních sporů zahájených maminkou Johna Elkanna, kdy z její strany došlo k napadení v rámci rodiny uzavřených dohod o předání a vypořádání rodinného majetku – tzv. Geneva Pact (bohužel není zcela neobvyklé, že názory předávajících se časem mění, a to zejména v případech, kdy dochází k nárůstu hodnoty majetku a změně ve „struktuře rodiny“…). 

Správní a nástupnický princip – (včasné) určení rodinného lídra

Příběh Agnelliů nám ukazuje jeden z typů manažerského i nástupnického plánování spočívajícího ve volbě a akceptaci „rodinného lídra“, který za rodinu spravuje (zpravidla s větším podílem) a vede rodinnou holdingovou strukturu (což se zdá být akceptováno jeho vlastními sourozenci, bratrem a sestrou z prvního manželství maminky). 

Pravidlo rodinného lídra snad mělo být ovlivněno i vojenskými zkušenostmi zakladatele a vědomím toho, že bez jednoho lídra může být jednota skupiny ohrožena. Zakladatel zároveň stanovil, že rodinným lídrem by měl být vždy jeho mužský potomek. Ostatně i proto se po smrti syna zakladatele nestala rodinným lídrem jeho dcera ani její manžel, ale jeden z jeho vnuků (Gianni Agnelli), který byl do této role vybrán právě svým dědečkem / zakladatelem firmy (ač byl Gianni určen rodinným lídrem, nestal se držitelem majority podílů v rodinné skupině).    

Pro úspěch tohoto přístupu je zásadní (kromě jiného): 

• dlouhodobá příprava členů rodiny na své budoucí (možné) role (a samozřejmě i určitá míra štěstí, že se najde talentovaný a schopný člen rodiny). Lídrem by vždy měl být schopný člen rodiny, kterého budou uznávat jak ostatní členové rodiny, tak management; a

• silná vnitřní kultura a akceptace nepsaných pravidel a respektování rozhodnutí stávajícího rodinného lídra (dalo by se říci „patriarchy“), a určení „nástupce“; a

• schopnost komunikace v rámci rodiny, zájem udržet rodinu jednotnou (ač ne vždy se toto daří dosáhnout), a zároveň jasná odpovědnost za spravovaný majetek a snaha jej nadále rozvíjet.    

Zároveň nám však tento příběh znovu ukazuje, jak citlivé a křehké je propojení světa rodiny, byznysu a peněz, a jak ostré a bolavé spory může bohatství a moc v rámci rodiny vyvolat, a to zejména v případě, kdy pravidla jsou dána primárně na úrovni morální. Tento příběh opět dokládá nezbytnost včasného nástupnického plánování, přípravy budoucích rodinných nástupců, nezbytnost neustále aktivně posilovat jednotu v rámci rodiny, ale i vhodnost dobrého vnitřního nastavení pravidel v rámci rodinného konglomerátu, resp. i rodinné dynastie jako takové. 

Ostatně i proto některé rodiny volí spíše než princip přímého předávání majetkových účastí cestu kombinace přímé účasti (resp. držby vybraného majetku včetně akcií či podílů), ve spojení s nadační či trustovou strukturou, která určitý typ výše uvedeného rizika dokáže (částečně) eliminovat.  

Příběh rodiny Agnelli, jejich podnikání a schopnosti (i přes výše uvedené spory) spravovat, udržet a rozvíjet (prozatím) značný majetek, včetně struktury jejich skupiny / hlavní holdingové společnosti Exor (na které se ostatně podílejí i další investoři), ale samozřejmě i s předáním majetku související ostré spory, nabízí inspiraci a poučení i pro české zakladatele / podnikatele. Škoda, že se z příběhu Gianni Agnelliho a jeho přístupu k nástupnictví nepoučil Logan Roy a jeho děti…, možná by příběh Waystar Royco skončil jinak…   

Budeme rádi za případné názory a koho téma této podnikatelské dynastie zajímá více, rádi se podělíme o další zajímavosti z prostředí podnikatelských rodin.