Jaké největší riziko je spojeno s tzv. nástupnictvím u rodinných firem?

Největším rizikem je chybějící motivace a chuť nástupců převzít rodinnou firmu. Pokud majitelé své děti zapojí do firemního dění vhodnou formou již od raného školního věku, mohou mít později mnohem jednodušší situaci v okamžiku, kdy musí předávání řešit.

Z vaší zkušenosti, co bývá pro české firmy nejobtížnější při řešení otázky nástupnictví? (podceňují např. délku přípravy člověka, který vedení převezme, začnou s procesem pozdě, snaží se zachovat rodinné řízení apod.?)

Oddělit od sebe emoce, které se váží k rodině a k firmě. Majitelé se musí v rodinném podniku rozhodovat podle jiných kritérií než v rodině, kde se ke všem svým dětem snaží přistupovat stejně. Ve firmě se naopak musí rozhodovat podle toho, co je pro firmu nejlepší z dlouhodobého hlediska. Samotné nástupnictví je potřeba vidět ze dvou rovin: rodiče jednak předají řízení firmy svým potomkům a jednak jim předají i majetkový podíl. Obě tyto aktivity se ale nedějí v jednom okamžiku. Zejména děti, které převezmou řízení firmy a pracují stejně intenzivně jako jejich rodiče, nebudou dlouhodobě motivovány, pokud majetkový podíl na firmě jejich rodiče rozředí mezi ostatní sourozence, kteří ve firmě mnohdy tak intenzivně nepracují. Jediné správné řešení ale neexistuje.

Jakými nástroji se dá zjistit, zda je někdo v rodině vhodným kandidátem pro převzetí podniku?

Když děti zapojíte do dění firmy co nejdříve a podporujete je ve vzdělání a pracovitosti. K tomu je dobré mít externího kouče/psychologa, se kterým můžete diskutovat vývoj vašich dětí a poradit se s ním, když vám vztah s dětmi přestane fungovat.

Mohou firmy tento proces, tedy nástupnictví, zvládnout sami?

Mohou, ale nemusí. Odcházejícím majitelům totiž chybí vlastní zkušenost se samotným procesem předávání. A vlastní zkušenost je v tomto případě velmi cenná, protože víte, co vás nejvíce na rodičích štvalo, když jste od nich firmu přebírali a co byste osobně dělali jinak. Díky tomu můžete svým potomkům přebírání řízení ulehčit. Pokud osobní zkušenosti nejsou, je dobré se inspirovat u těch, kteří je již mají.

Jaké zkušenosti máte s tím, že se majitel rodinné firmy rozhodne prodat ji či najít silného investora? Jak obtížný tento proces je a s čím se majitelé firem vyrovnávají?

Vyrovnat se s tím, že se zbavíte svého díla, tedy mnohdy výsledku vašeho celoživotního úsilí, je nesmírně obtížné. A i když firmu prodáte, dál obvykle zůstáváte v jejím managementu, čímž usnadňujete novým vlastníkům její převzetí. Proces mnohdy trvá několik let a váže se na doplatek kupní ceny, takže jste svědky směřování firmy pod taktovkou nového vlastníka, které musíte akceptovat. A to jde často velmi ztuha. Navíc firmu nemusíte jen prodat – když firma nemá vlastníka, nástupnictví v případě chybějících potomků může řešit prostřednictvím svěřenských fondů. V zahraničí řeší situaci podobně s pomocí nadací, kdy výtěžek z firmy automaticky jde zčásti na dobročinné účely a zčásti na reinvestice. Na tomto bohulibém principu funguje mnoho bývalých rodinných firem.

Pokud srovnáme Českou republiku s okolními státy, v čem je situace českých rodinných firem specifická a jaký vývoj lze u nás očekávat (nástupnictví začíná první generace vlastníků, chybí nám zkušenosti…)?

Myslím si, že české rodinné firmy čeká skvělá budoucnost. Rostou a nyní již aktivně dobývají zahraniční trhy. To bude pro mnohé z nich nová etapa, kdy začnou najímat externí management např. pro vznikající zahraniční pobočky, zavádět komplikovanější struktury řízení, budou se muset vyrovnat se zahraniční legislativou a regulací. Rodina bude i nadále vytvářet vize a cíle, ale svou pozornost ve firmě mnohem více zaměří na kontrolní činnost. Samotné řízení firmy pak v mnoha směrech přenechá právě externímu managementu.