Podnikatel, který vybudoval (úspěšný) podnik, ať už se jedná o farmu, restauraci, továrnu, nemovitostní areál či dokonce portfolio firem, v určitou chvíli začne (resp. musí začít) přemýšlet nad tím, jak se svou firmou naloží. Jak si představuje její budoucnost, až se jednou vydá do podnikatelského důchodu (je jisté, že tento okamžik jednou nastane, otázkou je kdy). A budoucnost myslíme nejenom co se týče vlastnictví ale i co se týče řízení. Tato otázka je pak o to složitější a pro mnoho podnikatelů citlivější, když mají více potomků a záměrem je podnikání předat na další generaci členů rodiny (vždyť pro nemalou část podnikatelů je snem, aby na jejich dílo navázali jejich potomci). Uvedené neplatí pro podnikatele, kteří od počátku budují svoji firmu s tím, že ji ve vhodném okamžiku prodají.

A právě s ohledem na negativní zkušenosti řady zahraničních podnikatelů s problematikou předání se postupně vyvinulo nové vědní a poradenské odvětví zaměřené na rozvoj rodinných firem a podnikatelských rodin (které má své místo na top univerzitách u nás v i zahraničí).

Téma mezigeneračního předání rodinného bohatství začalo u nás být vnímáno s větší citlivostí v nedávné době pandemie a na uvažování řady podnikatelů měl jistě vliv též nešťastný a předčasný skon Petra Kellnera.

Téma vlastnického a manažerského nástupnictví pak má své místo samozřejmě i ve světě advokátních kanceláří a advokátního byznysu, ač má s ohledem na regulaci našeho stavu značná specifika a pouze výjimečně se podaří, že děti úspěšných advokátů navážou na podnikání svých rodičů.

V dnešním článku, který je prvním ze série, ve které se chceme věnovat tématu „nástupnictví“ a mezigeneračního předávání a ochrany majetku, včetně tématu nástupnictví v advokátních kancelářích, chceme poskytnout stručný úvod to tohoto tématu.

První rozdělení může být:

1. Předání kontrolované (např. prodej, řízené nástupnictví)
2. „Předání“ nekontrolované (např. smrt a dědické řízení bez předchozího vhodného plánování)

Další, obvyklejší, řazení, co se týče „nástupnických možností“ ohledně vlastnictví:

1. Prodej firmy
2. Předání firmy dětem či jiným členům rodiny (bez ohledu na formu předání a formu kontroly)
3. Kombinace výše uvedených možností
4. Ukončení činnosti a prodej majetku

Výše uvedené možnosti asi nepřekvapí. Cesta k jejich úspěšné realizaci však bývá náročná a dlouhá. A těžké je též rozhodování, jakou z těchto cest se vydat (ledaže se podnikatel od počátku rozhodl pro jednu z alternativ, a za tou si jde). Samozřejmě ne vždy jsou pro podnikatele všechny uvedené cesty realizovatelné a možnosti výběru jsou limitované.

Prodej firmy. Co se týče prodeje firmy a ukončení účasti majitele bývá to pro řadu podnikatelů jediné možné řešení a někdy též velmi úspěšná (zejména z finančního pohledu) realizace jejich díla.  Dříve asi málokterý podnikatel začínal budovat svůj byznys s myšlenkou, že by se jej mohl jednou zbavit, což už samozřejmě neplatí tak silně v dnešní době. Velmi zjednodušeně, úspěšný prodej firmy vyžaduje (ideálně dobrou) firmu, rozhodnutí vlastníka prodat a ochotného kupujícího zaplatit požadovanou cenu. Samotný prodejní proces pak může trvat poměrně krátce, tj. několik měsíců. Po úspěšném prodeji pak zbývá již jen otázka (často poměrně složitá), jak naložit se získanou kupní cenou a jak chránit získanou hodnotu pro rodinu a budoucnost (resp. chránit rodinu před daným bohatstvím). Není úplně neobvyklé, že úspěšní podnikatelé se získanou kupní cenou, či její částí, naloží tak, že za ní koupí jinou firmu. Vždyť nic jiného neumí a podnikání je baví.

Předání v rámci rodiny. Řada zakladatelů by však ráda viděla, aby v jejich podnikání pokračovali jejich potomci, aby jejich podnikání zůstalo v rodině. Prodat svoji firmu nechtějí. Co se týče předání na potomky či jiné členy rodiny, realizovatelnost a úspěšnost tohoto projektu závisí sice v prvé řadě na zakladateli, ale zásadně též na možném nástupci či nástupcích. Tedy jejich ochotě, osobnosti, schopnostech a připravenosti se rodinné firmě věnovat a spolupracovat jak s ostatními spoluvlastníky, tak s vedením firmy. Pro zdar mezigeneračního předání na potomky je velmi důležitá vhodná příprava, a to jak zakladatele, tak jeho nástupců, ale i příprava vhodného systému pravidel, neboť bez toho je výsledek procesu do značné míry závislý na náhodě a štěstí. Proto se stále častěji mluví i o nás o rodinných ústavách a tzv. family governance, jako základu pro následné nastavení vhodné právní struktury.  

Obvyklá první překážka a komplikace. Nejenom v České republice, ale i jinde na světě není vůbec neobvyklé, že se zakladatelé řešení tématu plánování předávání, včetně krizového plánu, vyhýbají. Ivan Lansberg, významný zahraniční expert, v tomto ohledu mluví o tzv. succession conspiracy, kdy majitelé o tématu nástupnictví často mluví a zajímají se o něj, ale žádné kroky v tomto ohledu nečiní s tím, že je přeci jen dost času. Tomu odpovídá i naše česká praxe, kdy je stále poměrně vzácné, aby se přípravou na možné nástupnictví zabývali podnikatelé mladší 50 let. Většina zakladatelů, kteří jsou jak ve vlastnické, tak v manažerské roli, však téma přípravy firmy, rodiny a možných nástupců na jejich vystoupení ze svých rolí odkládá. Jestliže pak dojde k jejich nenadálému odchodu, většinou čeká jak firmu, tak rodinu, zásadní otřes. Kolegové advokáti jistě potvrdí, že členové rodiny se dokážou soudit a dohadovat o poměrně malé majetkové hodnoty, natož pak o majetek větších hodnot. Nástrah je tedy celá řada. Když má nepřipravená rodina, v níž nejsou osoby schopné spravovat či vlastnit rozsáhlejší majetek, „štěstí“, najdou se ochotní poradci či přátelé, kteří bývají velmi tvořiví a často dokážou milé dědice od jejich majetku poměrně rychle osvobodit (vzpomeňme na pana správce z pohádky S čerty nejsou žerty).

Nástupnictví je komplexní téma a cílem výše uvedeného textu bylo poskytnou základní vhled, na který v následujících článcích navážeme.