Příběh firmy Johann Liebig & Comp není v českém prostředí tak známý jako například příběh Baťova podniku nebo Škodových závodů. Je to možná z toho důvodu, že zakladatel Johann Liebig podnikal v 19. století v německo-českém prostředí na severu Čech. V dobách největší slávy byla jeho firma největší svého druhu v habsburské monarchii. Historie podniku popisuje několika generační rodinnou firmu se zapojením dalších rodinných příslušníků.

Na začátku podnikání stál Johann Liebig se svým bratrem Franzem. Johann se vyučil soukeníkem, ovšem už od svých mladých let se živil podomním prodejem tzv. krátkého zboží, což byly například: nože, nůžky, břitvy apod. Není bez zajímavosti, že zboží, které prodával, získával i pašováním z nedalekého Slezska. Již ve svých dvaceti letech si otevřel s bratrem Franzem malý obchod na libereckém náměstí, do jehož provozu se zapojila jejich sestra Pavlína. Johannova dobrodružná povaha ho vedla dále než jen za blízké hranice.

Jelikož bratři obchodovali se zbožím tzv. denní spotřeby, měli blízko také k látkám. V roce 1825 vyrazil Johann Liebig na „špionážní“ cestu do Anglie, kde chtěl získat know-how a kontakty pro rozšíření svého podnikání. Z Anglie si přivezl vědomosti nejen o látkách, ale i vědomí toho, že textilie jsou v Rakousku-Uhersku oproti Velké Británii nedostatkovým zbožím. Právě toto odvětví se stalo jádrem podnikání sourozenců Liebigových. Proto si v Liberci založili malou soukenickou dílnu a začali vyrábět vlastní textilie, v roce 1827 si dokonce koupili starou opuštěnou továrnu, kde spustili ve skromných podmínkách první větší výrobu.

Továrna nebyla ze začátku příliš moderní ani velká. Ovšem o její výrobky byl enormní zájem, proto byla stále více modernizována a rostla již pod názvem Gebrüder Liebig. Tento název firma nesla pouze do roku 1833, kdy Franz odešel z podniku. Johann firmu přejmenoval na Liebig & Comp a dále rozšiřoval výrobu. Jeho společnost proto byla v roce 1841 jedna z největších v habsburské monarchii. Expandoval také do příbuzných textilních oborů, když v roce 1845 postavil přádelnu a tkalcovnu ve Svárově na severu Čech. V dalších letech šel ve svém podnikání ještě dál mimo svůj původní obor. Jelikož na vrcholu produkce zaměstnával až dva tisíce lidí a další tisíce pro něho pracovali externě, investoval do vlastních hostinců, pekáren a bydlení pro své zaměstnance. Byl to logický a chytrý krok, který bylo možné později vidět i u Tomáše Bati. Díky vlastní výrobě si Johann mohl dovolit dodávat svoje potraviny za levnější ceny svým zaměstnancům.

Další obory, kam investoval značný kapitál, byly břidlicové a vápencové doly u Železného Brodu nebo koupě statku ve Smiřicích. Dále podnikal ve Vídni, kde dokonce vlastnil finanční dům, o který se staral jeden z jeho synů Johann. Jeho intenzivní podnikatelská aktivita ho přivedla až do nejvyšších pater společnosti. Zejména když od Františka Josefa I. dostal v roce 1864 Řád Železné koruny II. řádu, který ho opravňoval k užíváni titulu baron. K němu si také vytvořil vlastní erb se včelami a heslem „Per laborem ad honorem“. Výrobky firmy se prodávaly po celém světě, kromě Evropy také do Latinské Ameriky, na Filipíny nebo do Persie. Johann Liebig zemřel v roce 1870 ve svých 68 letech na statku ve Smiřicích.

V osudném roce 1870 také došlo k velké dělnické stávce, která vyvrcholila 31. 3. 1870, když proti dělnictvu zakročilo četnictvo. Zemřeli dokonce čtyři dělníci a kolem 30 osob bylo zraněno. Pracující v Liebigově továrně požadovali zkrácení pracovní doby a zvýšení mezd.

V druhém díle tohoto příběhu se podíváme na to, jak se firma s dělnickými stávkami vyrovnala, a představíme si další osudy této severočeské textilní firmy.