Firma Matějovský ložní povlečení se zabývá výrobou ložního prádla již od roku 1990. Po celou dobu její existence byla na prvním místě vždy kvalita. Jsme potěšeni, že Vám můžeme zprostředkovat rozhovor s jejím zakladatelem Zdeňkem Matějovským.

Pane Matějovský, můžete mi říci něco o Vaší představě budování rodinné firmy a o Vašich začátcích?

Co vím, tak rodinné firmy ve světě přežijí do třetího kolena zhruba v 5 %. U nás zatím nemáme dlouhou tradici. My jsme teď první generace a předáváme naše firmy generaci druhé.

Řada firem u nás spíše uvažuje směrem exitu. Je to dáno velmi jednoduchým základem, a to tím, že velká řada firem vznikla privatizací a majitel k podniku nemá silný vztah. Polovina z nich to prodala už dávno, šlo jim pouze o zisk. Ale ne firmy, jako jsme my, vybudované na zelené louce a od základu.

Začal jsem podnikat hned v roce 1990. Měl jsem svých 15.000 Kč a půjčil jsem si k tomu 50.000 Kč od mého bratrance. Nejsem ale vůbec textilák. Původně jsem dělal vedoucího dopravy v podniku Kovozávody Semily.

K našemu byznysu jsem se dostal shodou náhod. Ale začali jsme z nuly. Koupil jsem za pár tisíc látky a začali jsme. Bylo by to na dlouhé povídání. Ale od první chvíle mi šlo o to, abych vybudoval značku. Měl jsem sen vybudovat silnou značku. Vlastně jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a šli jsme cestou pokus omyl. Bavilo nás to. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na známého, který měl před rokem 1948 továrnu na bačkory, než mu ji znárodnili. Měl v sobě velkého podnikatelského ducha, kterým mě silně ovlivnil. Tehdy mi vždy říkal: „Víte, pane Matějovský, na firemní peníze nikdy nesmíte sáhnout, pro sebe si vemte to, až co zbyde.“ To se zapsalo hluboko do mé paměti a držím se toho dodnes. Vedu k tomu i své děti.

První nové auto jsem si pořídil až po 15 letech podnikání. Veškeré peníze, které jsem za 20 let vydělal, jsem vrátil do své firmy.

25 let jsem podnikal jako fyzická osoba. Nepociťoval jsem žádné riziko, za 25 let jsem nikdy nikomu nedlužil, nepůjčil jsem si jedinou korunu z banky, vše bylo budováno bez úvěru. Řídil jsem se radou: „Kupujte věci, po kterých toužíte, až na ně budete mít.“ Než, abych si půjčil, raději budu čekat a šetřit.

Mám tři dcery. Jedna je právnička, druhá vyučuje na vysoké škole v Liberci a třetí je na gymnáziu (je jí 18 let). Ta by měla náš podnik převzít. Má vztah k designu a je nadaná na jazyky.

S rodinou jsme se shodli, že cílem je vytvářet rodinnou tradici v podnikání a budovat značku Matějovský.

K rodinným firmám patří skromnost. Chápu správně, že podobně je to u Vás?

Ono se to vyvíjelo časem. Nejprve jsme začínali s prodejnou ve starém domě, který jsme v roce 1995 zrekonstruovali. Pak se mi naskytla příležitost v roce 2000 pod nádražím v Semilech od bývalých Kovozávodů koupit budovu o třech podlažích, celkem 1000 m². Budovu jsem koupil a zrekonstruoval ji za 10 milionů korun. Tam jsme byli do roku 2011. Od roku 2006 jsem cítil, že je to tam malé a začal jsem přemýšlet nad rozšířením. Pak se naskytly pozemky nad městem, kde dnes stojíme, ale získat je nebylo vůbec jednoduché.

Od roku 2006 se mi v hlavě začala utvrzovat myšlenka na výstavbu zcela nové haly. Měl jsem velké štěstí na architektonickou kancelář, která vyprojektovala budovu dle mých představ. Architektům jsem pak dal poměrně volnou ruku a výsledek u nás můžete sami vidět.

Jaký je Váš vztah k městu, lokálnímu životu?

Vedení města bohužel rozvoj a spolupráci s podnikateli příliš aktivně nepodporuje. Bývalý starosta se snažil, aby podnikání pomáhalo město zregenerovat.

Já pocházím z Jičína, ale už 30 let v Semilech žiji a mám k místu vztah. Narodila se nám tu dcera a máme tu zázemí. Dlouhodobá vize je fungovat zde, máme tu kořeny. Ale i mně bylo líto, že za 25 let nepřišel žádný zástupce města, který by řekl: „Dáváte práci lidem. Co bychom pro vás nebo společně mohli udělat?“ Nikdo takový nepřišel. Na konci roku vždy proběhne jen zdvořilostní návštěva starosty či starostky. Tím to bohužel končí.

Máte velmi zajímavý marketing, chápu ale, že žádné speciální vzdělání v tomto oboru nemáte?

Nemám opravdu žádné školy na marketing. Na stará kolena jsem si dodělával MBA. Pro mě to bylo spíše úsměvné. Teorie je pěkná, ale s praxí to často nemá nic společného. I když taková zkouška z mezinárodních financí byla velice náročná.

Nesnažila se Vás někdy konkurence kopírovat?

Máme za sebou mnoho soudních sporů týkajících se dodavatelských vztahů, ochrany známky. Bohužel česká judikatura zatím nemá žádnou praxi s porušením ochranných známek. Zjednodušeně řečeno, zažalujete někoho, že zneužil vaši ochrannou známku, vydělal na tom peníze a skončil. Vy ho zažalujete o náhradu škody a soudce vám řekne: „No, on už to víckrát neudělá, to je v pořádku.“ Důkazní břemeno je na žalobci. Anabáze Krteček – naše firma měla od pana Milera 20 let exkluzivní licenci na Krtečka na povlečení a jeho vnučka Karolína, která po smrti dědečka přišla záhadným způsobem k nakládání s licencí, licence pak rozdávala dál. My jsme samozřejmě zažalovali firmy, které dostaly duplicitně neoprávněně licenci, ale soudy s tím nechtěly mít nic společného. Až Vrchní soud nám dal za pravdu. Vyhráli jsme spor, ale jednalo se o tříletou anabázi, došlo k degradaci Krtečka jako postavičky a značky. Možná také znáte internetový obchod www.vyprodejskladu.eu. Jde o levné povlečení z Indie. Tato firma nám zkopírovala 10 vzorů a nechala si je vyrobit v Indii. Vyrobili cca 25 tisíc povlečení a vše prodali v ČR. My jsme je zažalovali i podali trestní oznámení, ale v podstatě se tento spor táhne od roku 2013. V zahraničí by toto mělo úplně jiný průběh. Majitel firmy by jednak musel zaplatit celou škodu, ale kromě toho by šel na mnoho let do vězení.

Chápu, že Vaše značka je pro Vás důležitá. Jak se snažíte ji dále budovat a chránit?

Záleží nám na naší značce. Třetím firmám jsme zakázali prodávat naše zboží na internetu, protože to by byla obrovská anarchie. My si své zboží prodáváme na internetu sami. Chceme být prestižní značka. Po třetí za sebou jsme dostali ocenění SHOP ROKU. Máme ale i skupinu partnerů, se kterými chceme fungovat. Naším největším odběratelem je KIKA, prestižní obchodní dům, kde se nemusíte stydět, že vystavujete své zboží. Zde se naše zboží velice dobře prodává.

Vím od Vás, že ve firmě nastavujete profesionální způsoby řízení. Můžete mi k tomu něco říci?

Já jsem sice majitel firmy, ale ve firmě mám paní ředitelku (poslední 3 roky). Do té doby jsem vše řídil sám. V top managementu jsme tři. Zásadní rozhodnutí jsou samozřejmě stále na mně. Většinou si všichni společně sedneme, a jak bych řekl „mlátíme prázdnou slámu a ono z toho nakonec vždy něco vypadne a něco uděláme ku prospěchu značky“. V jednom týdnu třeba vyhodnocujeme reklamu na Seznamu, jaké bannery tam dát, atd. Jsme stále velmi šetrní. Dáváme důraz na každou investovanou korunu do reklamy. Rozhodně to není tak, že bychom naše peníze dali agentuře a řekli: „Něco s tím dělejte“. Musíme vědět, že za každou korunu, kterou jsme investovali, se nám vrátí alespoň 1,20 Kč nazpět.

Televizní reklamu jsme také vyzkoušeli. Ale nebylo to ono. Nejlepší reklama je to, když si o nás lidé povědí mezi sebou. Tak se buduje značka. Dnes se spousta věcí vyrábí v Číně a obchoduje tady u nás. My to tak neděláme, vyrábíme v rámci Evropy. Já sám se považuji za výrobce – jedeme v tom od prvního momentu, od designu až po finální výrobek. Kdežto obchodníci to běžně dělají tak, že vezmou 5 dolarů, letí do Číny, a řeknou: „Tady máte pět dolarů a já chci povlečení.“ Oni mu za těch 5 dolarů to povlečení skutečně udělají. Jak skutečně vypadá, si můžete prohlédnout u levných prodejců. Na svých stránkách toto povlečení prezentují s velkou slevou třeba 70% na konečnou cenu např. 499 Kč. A vydělají tak velké peníze, protože zákazník si myslí, že má skvělý výrobek s velkou slevou. Přitom toto povlečení má cenu maximálně těch 5 dolarů.

 U nás výrobní proces vypadá zcela jinak. Snažíme se naše povlečení vyrobit z těch nejkvalitnějších materiálů, které jsou na trhu dostupné. Samozřejmě cena musí být také přiměřená. Když se podepíšu pod výrobek, musí to být kvalita. My máme dnes tu výhodu, že nemáme žádnou konkurenci. V republice jsme fakticky jediní výrobci povlečení, ostatní jsou překupníci. Jejich povlečení stojí 200-500 Kč, naše povlečení stojí 800-900 Kč. Kdyby někdo z nich šel naší cestou teď a skutečně udělal stejnou kvalitu jako my, dal to na trh a stálo by to 800 Kč, tak neprodá. A to je pětadvacet let budování vlastní značky. Nám by tenkrát těch 800 Kč také nikdo nedal. Museli jsme se k tomu dopracovat. Od první chvíle jsme byli nejdražší, cíl byla kvalita. Žádné slevy dát nemůžeme, protože bychom museli nejdříve výrobek zdražit. A to je pro mne zcela neakceptovatelné. Zákazníkům nelžeme. Pokud by se devalvovala cena, někde by se to muselo projevit. My za rok prodáme jen v Česku cca milion kusů povlečení. Oslovujeme střední a středně vyšší třídu. V terminologii aut bych řekl, že děláme Superby, Passaty, Mercedesy. Ale toto přirovnání asi není přesné. Naše povlečení, už nelze udělat kvalitnější. Je to jen bavlna, ta nejlepší příze, kterou my používáme. V použitých přízích je obrovský rozdíl, je jich stovky druhů. Je to přesně jako s vínem, nejlepší Pinot Noir či Cabernet Sauvignon vám chutná z Chile či z kopců v jižní Africe, kde jsou k tomu klimatické podmínky. Zrovna tak je to s bavlnou. Nejkvalitnější bavlna roste v Egyptě. Ta je dobrá třeba na ručníky či jednobarevné povlečení. Je dlouhovlákenná a vysoce kvalitní, tolik nenasákne. Není rozvolněná. Je dobrá na damašky. Látku vezmete, dáte do kádě s modrou barvou a máte modré povlečení. Ale na tisk, kdy je rotační či plošný tisk a je ve styku s tou látkou jednu vteřinu, nestihlo by se to probarvit a nenasákla by ta látka tolik. Pro naše povlečení roste nejkvalitnější bavlna v USA nebo v Turecku.

 Nedávno jsem měl úsměvnou historku s jednou zákaznicí. Ptala se mě, odkud pochází krepové povlečení, které chce u nás zakoupit. Řekl jsem jí popravdě, že bavlna jako surovina tohoto konkrétního povlečení pochází z USA, protože je velice kvalitní. Ona mi odpověděla, že to povlečení tedy nechce, protože nebude podporovat USA. Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že v USA vyrostla pouze bavlna a ostatní výrobní procesy se uskutečnily v Evropě.

 Nejkvalitnější výroba textilií je dnes v Turecku. Na ně nikdo nemá. Byť se zdá, že český spotřebitel jde pouze po nízké ceně, není to pravda. U nás když jste se ještě před pěti lety zeptal na Matějovského, lidé řekli: „Je drahý, ale je kvalitní.“ Dneska už tohle neuslyšíte. Dneska už řekne jen: „No, on je kvalitní.“ Na Heurece máme samé kladné odezvy od zákazníků, díky nimž máme ocenění Shop roku 2013, 2014, 2015. Teď už tam píší – „Kvalitní a za rozumnou cenu.“ To je úžasné. Zákazníci nám psali: „Synovi je 25 let a má od vás ještě podvlečení z dětství.“

Vidím, že pro Vás je velké téma kvalita výrobků a neuznáváte cenové podbízení?

Pokud by všichni šli tou cestou, kterou jsme šli my, tak peníze přijdou z druhé strany automaticky. Naše cesta však byla složitá. Veškeré obchody s bytovým textilem mi v devadesátých letech říkaly: „Pane Matějovský, my tady máme povlečení jiné firmy –  s levnými lůžkovinami, ty se nejvíce prodávají. Vaši tu máme v zastoupení cca 5 %, prodávají se, když  chce zákazník koupit hezký dárek, kvalitní.“ A dnes už to tak není.

Máme spoustu žadatelů o prodej našeho zboží. My si vybíráme. Nejprve chceme vidět fotografii prodejny a pak se můžeme bavit dál. 99 % obchodníků soupeří bohužel jen cenou, my ale preferujeme hlavně kvalitu a design.

Jak jsem říkal, získali jsme ocenění Shop roku. Na Heurece máme 100 % kladných odezev, a to jsme ze všech nominovaných (cca 40) snad jediní výrobci. Design vytváříme ve spolupráci s renomovanými designerskými světovými studii. S nimi dnes už spolupracujeme na bázi přátelství. Snažíme se udávat trend v ČR, snad se nám to daří.

Jaký je Váš vnitřní vztah k firmě? Hodnota vs. peníze?

Prodat firmu – to nejde jen tak jednoduše. Protože to know-how je v mé hlavě. Já ho neumím předat. Určitě by se našli kupci, kteří by naši firmu rádi koupili, resp. značku. Ale kam by toto pak dospělo, to si neumím představit. My držíme a vedeme naši firmu velice svědomitě. Vzorem byl pro mně i postoj mých mnohých obchodních partnerů. Vzpomenu například pana Milera, tvůrce a majitele Krtečka. Počátky naší spolupráce byly krušné a než jsme dostali licenci na výrobu povlečení s jeho motivy, uběhla řada jednání a dohadů – ale za svými zásadami si vždy pevně stál a já sám jsem jeho jednání ocenil až s odstupem let a zkušeností. A pak jeho vnučka dá ta práva firmě, která dováží výrobky z Číny, a to jen kvůli penězům.

Když se zeptám na podnikání a dětství, co Vás napadne?

Mám o 4 roky mladšího bratra. Byli jsme odlišní. Já jsem velkou část prázdnin trávil na brigádách, neměl jsem den volna, plánoval jsem si, co si za vydělané peníze pořídím. Bratr mi často říkal: „Co děláš, já jdu k vodě. A ty?“

A téma předávání firmy?

Začátky podnikání byly těžké a děti, nástupníci, to budou mít také těžké. Stále to jde dál. My si myslíme, že jsme tady na nějakém stropě, ale pak přijdou další věci, další nápady. Začali jsme s povlečením a dnes těch dalších atributů máme několik, takže povlečení nám dělá 60 % obratu. Děláme k tomu doplňky, ručníky, prošívané deky, závěsy atd. Ale vše patří k té posteli, do ložnice. Teď se budeme pouštět do vonných difuzérů. S francouzským dodavatelem ladíme vůně. Je to dost náročné, aby to byla kvalitní vůně.

Naše hlavní vize je: Kvalita, design a budování značky.

Dokážete si představit, že by firmu spoluvlastnily vaše dcery?

Ne, bude ji vlastnit pouze jedna dcera. S ostatními dětmi se budu muset finančně vypořádat. Mé tři dcery by se ještě byly schopné domluvit, ale jejich děti a potom jejich partneři, to už by nešlo.

Proto s třetí generací vše padá. Představte si, že by byly tři akcionářky. Dvě řeknou, že firmu chtějí prodat, ta třetí nemá na jejich vyplacení a je konec. Každá firma, co skončí, není zničená konkurencí, ale vždy se rozpadne zevnitř. Naše firma by tedy měla mít jednoho vlastníka, jinak to nejde. Ale to je pohádka daleké budoucnosti. Doufejme…