Na konci roku 2014 se objevila v médiích zpráva týkající se francouzského holdingu LVMH, do které patří značky Louis Vuitton, Fendi a další, že její hlavní akcionář, pan Arnault, zvažuje, že řízení podniku přenechá své dceři či svému synovi. Nedávno jsem též četl studii o tom, jakým způsobem rodina Agnelli, která je hlavním společníkem společnosti Fiat a řady dalších podniků, svoje impérium drží při sobě a ovládá jej, a to již po několik generací. Rodinné firmy, a tím nemyslím pouze firmy, které jsou ovládané a zároveň vedené členy rodiny, jsou velmi specifickou kategorií. Jedná se o podniky, jejichž ovládající osobou je jedna či více rodin, které se zároveň podílejí na řízení či alespoň strategii podniku.

Rodinné firmy jsou stejně jako jiné podniky vystaveny vnějším vlivům tržního prostředí, státní regulaci a ekonomické politice státu, včetně politiky daňové. Rodinné firmy, stejně jako jiné podniky, musí řešit řadu otázek a problémů vnitřních – rozvoj pracovních sil, fluktuace, změny v top managementu. Rodinné firmy však musí řešit prvek, který je společnostem s roztříštěnou akcionářskou strukturou či společnostem ovládaným státem zcela neznámý. Vliv a zájmy rodiny, resp. jejích jednotlivých členů, a to včetně procesu mezigeneračního předávání.

V případě českých společností, kde ve velké většině případů hraje doposud hlavní roli zakladatel, se otázka nástupnictví jeví jako aktuální a zcela zásadní. Nástupnictví neznamená pouze předání vedení podniku nejschopnějšímu z kandidátů (ať už dětí či jiných osob), ale též předání vlastnictví firmy tak, aby podnik byl i nadále maximálně plně funkční a nástupnictví pro něj nebylo hendikepem, ale příležitostí. V této souvislosti by mělo být jedním z cílů eliminovat riziko, aby se z předání podniku další generaci stal zdroj zásadního konfliktu v rodině. Záležitost, která by na dlouhou dobu či možná natrvalo poškodila vztahy mezi jednotlivými doposud si blízkými osobami. Jelikož se v českém prostředí jedná o záležitost relativně novou, s níž jsou poměrně malé zkušenosti a na kterou často nejsou připraveni ani zakladatelé, ani členové jejich rodiny a koneckonců ani samotné podniky, jedná se o zásadní výzvu, kterou není radno brát na lehkou váhu. Toto samozřejmě neplatí, jestliže se majitel rozhodne podnik prodat a získané prostředky následně svým potomkům přenechat. Pak už půjde jen o to, jak úspěšně budou potomci se získanými prostředky nakládat. V tomto ohledu lze zmínit jako poměrně zajímavý příklad společnost Leo Expres, kdy (dle veřejně dostupných zdrojů), byly k založení nové „rodinné“ firmy použity prostředky získané prodejem jiné rodinné firmy.

Jestliže se majitel rozhodne ponechat podnik v rodině, může opět nastat celá řada alternativ. Pokud je v rodině jediný potomek, který je stejně schopný či schopnější než otec zakladatel a chce se věnovat rozvoji firmy, obvykle není třeba nic dalšího řešit. Ostatně již naši předci sedláci zastávali pravidlo, že grunt se nedělí a dědí jej nejstarší syn. Podobně fungovaly i šlechtické rody. Problém však obvykle nastává, jestliže je potomků více a o vedení či účast na řízení podniku má zájem více z nich. Jestliže by se mělo respektovat staré sedlácké pravidlo, které chrání jednotu firmy/statku, stal by se hlavním vlastníkem a generálním ředitelem nejstarší syn, případně jiný z potomků určený zakladatelem. Co ale s ostatními dětmi, co získá manžel či manželka? Budou ostatní spokojeni s rozhodnutím otce – zakladatele? Tyto otázky jsou nepochybně velmi těžké. Krom toho nejstarší z rodu přeci nemusí být vždy ten nejschopnější nebo nemusí mít zájem se rodinnému podniku věnovat.

Lze vůbec docílit úspěšného předání podniku další generaci či obecně jiné osobě a zároveň udržet dobré rodinné vztahy? Bezpochyby ano. Zahraniční zkušenosti jasně dokazují, že rodinné firmy jsou velmi důležitou složkou světové ekonomiky. Zahraniční zkušenosti však také ukazují, že nemalé procento rodinných firem končí či dochází k jejich útlumu nedlouho po předání na další generaci. Právě proto musí být firma a všichni, kterých se to týká, na předání řádně připraveni.

Podaří-li se českým podnikatelům připravit se důkladně na předávací proces a budou-li postupovat odpovědně s vědomím důležitosti daných kroků, věřím, že počet úspěšných předání bude převažovat.